Listopad 2018

něco, co o mně nikdo neví

Včera v 14:44 téma týdne
Nevím, jestli se dá úplně říct, že to o mně neví nikdo. Určitě ne celou pravdu.

Nerada o téhle věci mluvím, protože je to pro mně dost osobní. A i když to ze sebe potřebuju nějakým způsobem dostat a někomu to říct, nemůžu. Nedokázala bych se podívat do očí třeba mojí mámě a říct jí všechno, co právě cítím. Jsem uzavřená osoba a mám ráda, když mám alespoń malinké tajemství, které neví nikdo jiný, než já. Něco, co o mně nikdo neví.

Piju ovocný čaj a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se každý zajímal jen o svoje věci. Kdyby se nikdo nepletl do cizích záležitostí. Kdyby mohl každý být tím, kým chce. Mohli bychom dělat to, co bychom chtěli a nikdo by se nám do toho nepletl. Mohli bychom si vybrat jakoukoli střední nebo vysokou školu a po udělaní přijímaček na ní jít. Jaké by to asi bylo?

Dle mého názoru si každý člověk zaslouží mít tajemství. I kdyby to byla jenom nějaká maličkost, která pro něj něco znamená. Pořád je to tajemství a zárověn věc, která je pro něj důležitá. Je jeho součástí. A neměl by nikomu dovolit, aby ho o ní připravil.

studna lží

13. listopadu 2018 v 20:08 téma týdne
Občas mi přijde, že můj život je jedna velká lež.

Už od druhé třídy hraju na klavír. Nehodlám se tím nijak reprezentovat na veřejnosti. Hraju spíš pro zábavu a vlastní potěšení. (A taky pro pocit, že dělám alespoň něco.) Ale moji rodiče to asi berou trochu jinak; mamka všude říká, jak hezky hraju a jak jsem šikovná - to já si o sama sobě nemyslím. A když si ke mně potom přijde sednout, u většiny skladeb mi řekne, že to neumím a že musím víc cvičit. A moje učitelka říká něco podobného.

Mojí učitelce na češtinu se líbí moje slohovky a tak mi každou vytiskne, abych se mohla pochlubit i doma. Jenže když jí ukážu rodičům; mamce se líbí co jsem napsala, ale stěžuje si že to po mně nepřečte a taťkovi to musí přečíst někdo jiný, protože se mu to prý špatně čte. Sice mě oba pochválí, ale nemůžou mi přestat vyčítat to, že píšu malým písmem. Není to snad taky moje věc?

Lidi by se měli přestat motat do věcí, do kterých jim prakticky nic není. Je mi jedno, že jsem jiná. Že vyčnívám z davu. Je to pořád lepší, než bý stejná jako všichni ostatní. Nejsem divná - jsem svá.

změna je život

7. listopadu 2018 v 15:11 téma týdne
Můj život je jedna velká rutina.

Ráno jedu autobusem do školy a modlím se, abych to tam vydržela. Ve škole se snažím přežít výklady všech našich učitelů a učitelek a pak taky školní jídelnu. A potom autobusem zase domů. Tedy kromě pátků. To se většinou sejdu se sestřenicí na kafe nebo horkou čokoládu a následně ji doprovodím do dramaťáku. A tohle je většinou ta nejlepší věc z celého týdne.

O víkendu se toho většinou taky moc neděje, protože si buď čtu knížku podle toho, jakou mám náladu (zřídka kdy i povinnou četbu) a nebo přepisuju knížku na Wattpadu. Odpoledne jdu většinou se psem a nebo pokračuju v mé předchozí činnosti, protože psa vezme mamka.

A pak se celý týden zase opakuje. Celá ta rutina běží zase od začátku. A tak jsem se rozhodla s tím něco málo udělat.

Ze svého života jsem začala "odstraňovat" lidi, které už v něm nechci nebo nepotřebuju. O prázdinách jsem si nechala zkrátit vlasy a začala nosit hlavně černou. Taky jsem se víc uzavřela do sebe a okolo sebe mám nyní jen pár lidí, kterým opravdu věřím. A mezi ně patří i ona. Stala jsem se člověkem, co má na tváři převážně neutrální výraz a skoro všechno je mu jedno. A i přesto, že jsem se svojí změnou spokojená, mám o sobě určité pochybnosti.

děkuju

2. listopadu 2018 v 17:52 ze života
Ležela jsem na gauči se třemi polštáři pod hlavou a přepínala mezi jednotlivými televizními kanály. Bylo mi na nic a ze všeho nejvíc jsem chtěla prostě brečet. Všechno to ze sebe vypustit. Nechat emoce vyplout na povrch. Ale nemohla jsem. Akorát bych všem ukázala, jak moc slabá jsem. A já nechtěla, aby to věděli. Nechtěla jsem, aby moje rodina věděla, jak na tom jsem.

Nakonec to vyhrály písničky z 'devadesátek'. Měla jsem tohle hudební období ráda. Rockové písničky byly takřka můj život. Proto jsem neposlouchala stanice s písničkami ze dnešní doby.

Nikdy jsem nechápala, jak někdo může poslouchat například rap. K tomuto žánru mám silnou averzi a ani nevím proč. A nebo ty přeslazené popové písničky. Občas najdu nějakou, u které se mi líbí její text, ale za to nemusím interpreta. A takhle je to pořád dokola. Potom to přezpívá někdo, koho naprosto miluju a originální verze se mi líbí ještě míň.

Na depresi prý pomáhá čokoláda, ale v mém případě očividně ne. Mám v sobě už tři čtverečky hořké čokolády a je mi pořád stejně. A tak jen tak sedím u počítače a poslouchám jednu z mých nejoblíbenějších kapel - My Chemical Romance a snažím se sepsat něco srozumitelného. Jejich písničky mě dokážou svým způsobem uklidnit. Tuhle kapelu naprosto zbožňuju. A to i přesto, že už se rozpadli.

Začala hrát jedna z nejsmutnějších písniček a mně se do očí pomalu začaly vkrádat slzy. Nesnášela jsem se za to. Sama sobě jsem se ani moc nelíbila a připadala jsem si tlustá.

Dneska to byl nejhorší den v celém týdnu. Všichni mě neskutečně štvali. Jak ve škole, tak doma. Měla jsem chuť na ně jednoduše zařvat a zamknout se do pokoje. Ale nakonec jsem to neudělala a radší se ponořila do vlastního světa, kam mohla jen jedna jediná osoba v mém okolí. Ona.

Holka, která mě do toho světa vlastně dostala. A i přesto, jak moc je mi kvůli tomu smutno, jsem jí za to nesmírně vděčná. Otevřela mi oči. Děkuju.