Říjen 2018

úsměv

31. října 2018 v 15:08 téma týdne
Už je to docela dlouho od doby, kdy jsem se na všechny smála upřímně. Teď je to většinou tak, že se mi chce brečet a i tak se na svoje okolí usmívám. I když většinou to nejde jinak než falešně. A i přesto, že se snažím.

Byla jsem teď na týden v Anglii se svojí sestřenicí. A za ten týden jsem jí věnovala tolik upřímných úsměvů, kolik jsem jen mohla. Byl to krásný týden a při vzpomínce na všechny ty vzpomínky mi vždy ukápne slza.

Tak přemýšlím, že by možná bylo nejlepší, neusmívat se vůbec. Stejně jako Mikey*. Mít prostě pořád neutrální výraz. Hodně věcí by se tím vyřešilo. Nemusela bych si před nikým hrát na něco, co nejsem. Dělat, jakože se nic neděje. Že je všechno v pořádku.

Říká se, že úsměv je ta nejsilnější zbraň. Dokáže hodně lidí naštvat. Dost věcí se díky němu dá vyřešit. Ale ne vždy je možné se usmívat tak, aby alespoň jedna z těchto věcí fungovala.

*Mikey Way - My Chemical Romance (baskytarysta)

brouci a jiná havěť

10. října 2018 v 15:24 téma týdne
Brouci jako samostatná skupina mi nijak zvlášť nevadí. Neříkám, že bych je nějak zbožňovala, ale vyloženě se mi nehnusí. S pavouky je to potom už horší.

Už od mala pavouky nenávidím. Hnusí se mi. Když nějakého vidím, buď uteču a nebo někoho poprosím, aby ho vyhodil z okna popřípadě zneškodnil úplně. Ale první možnost je pravděpodobnější.

Moje bývalá nejlepší kamarádka měla pavouky ráda. Když jsem jednou například byla u ní doma a viděla jsem pavouka, ona ho vzala normálně do ruky a sahala na něj. Upřímně? Chtělo se mi zvracet.

A moje druhá nejlepší kamarádka, se kterou se znám už přes 7 let se jich taky vyloženě neštítí. Prý nemá ráda ty velké, ale malí jí nevadí. Nechápu je. Já bych pavouka nikdy do ruky nevzala.

A úplně nejhorší pocit je, když spíte a najednou se probudíte. Tak zmateně se koukáte kolem sebe a všimnete si pavouka, který si poklidně sedí na zdi a pozoruje vás. Když se mi to stalo naposledy, šokem jsem málem spadla z postele. Opravdu je nesnáším.

A pak tu jsou ještě tiplice. Nevím, jestli se takhle vážně jmenují, ale pro zpřesnění: velký komár co nesaje krev. Z nich mám taky panickou hrůzu.

Když jsme jednou byli na chatě, každý večer jsme na zdi našli nějakou tu sedící potvůrku. A jelikož to bylo tak před 5 lety, pokaždé když jsem nějakou zahlédla tak jsem se hystericky rozbrečela. Možná je to divné, ale každý se bojí něčeho jiného. A já zrovna tiplic a pavouků.

Máte to někdo stejně?

nejsem tím, kým mám být

6. října 2018 v 15:34 téma týdne
Často se sama sebe ptám: kdo vlastně jsem? Vlastně ani sama nevím.

Zjišťuju o sobě věci, které jsem nikdy nemyslela, že by se mohly stát i mně. Kdyby mi před měsícem někdo řekl, že nejspíš přijdu o nejlepšího kamaráda, nevěřila bych mu. Nevěřila bych mu ani to, že o sobě začnu pochybovat. Nelíbím se sama sobě a ani nevím, kdo se líbí mně. V mém věku je normální do někoho se "zamilovat" a být tím člověkem posedlý, i když jsme na tohle ještě mladí. Já už dlouho nic takového nepocítila.

Rodiče si stěžují, že se nechovám tak, jak by chtěli. Mamka je na mě věčně naštvaná a to ani neví, co se mi honí hlavou. Nikdo to neví.

Skoro všichni ze třídy si myslí, že jsem zamilovaná do jednoho kluka, ale to není pravda. A on to ví. Ale nikdo mi to nevěří. Holky ve třídě se se mnou kvůli tomu nebaví vymýšlí si všelijaké teorie.

Očividně podle nich nejsem tím, kým mám být.