pomalu, ale jistě

Středa v 16:32 |  téma týdne
Celé to začalo tím, že jsem si přišla obézní. Mám boky, trochu větší zadek, stehna a břicho. Není to tak dlouho, co jsem se vážně neměla ráda. Přišla jsem si ošklivá a dá se říct, že jsem si prožila pár záchvatů úzkosti. Ale i přes tohle, všechno, s čímž jsem se celý život potýkala, jsem měla seběvědomí. Věřila jsem sama sobě. A to v poslední době úplně říct nemůžu...

Ale udělala jsem pár zásadních změn: snažím se dodržovat zdravý jídelníček a každý den přibližně 20 minut cvičím. Dala jsem se ostříhat a celá se tak nějak změnila. A pořád se měním!

Každým dnem se cítím lépe. V cvičení dělám pokroky, ale do mé "vytoužené" postavy to má ještě daleko a pomalu, ale jistě se začínám mít radši. Jsou tu ale i dny, kdybych nejradši proležela celý den u seriálu, zabalená v dece s miskou zmrzliny, nebo tabulkou hořké čokolády, ale když si potom uvědomím, jak dlouho na své postavě už pracuju, o něco málo se ta nálada zlepší.

Pokud jste na tom podobně jako já a chcete se sebou něco udělat, navštivte kanál jedné moc talentované mladé slečny, která vám s tím prostředníctvím svých videí moc ráda pomůže: https://www.youtube.com/channel/UCB0bRa7HA2W0pYTqEkCYmjg
 

ve svém světě

6. března 2019 v 14:51 |  téma týdne
Každý si svět a jeho vznik představuje jinak. Někdo si stojí za teorií, že ho stvořil Bůh, někdo že vznikl během Velkého třesku a někdo si zase myslí, že vznikl za pomoci drobného hmyzu. Ano, i s takovým člověkem jsem se setkala. Ale každý z nás, má svůj vlastní svět, do kterého se čas od času, když má dlouhou chvíli ponoří.

Každý den, než jdu spát, když jedu autobusem, nebo sedím v lavici a koukám do zdi, otevřu tajná dvířka někde hluboko v mojí mysli, od kterých mám klíč jenom já a ocitnu se ve svém světě. Ve světě, kde jsou všechny mé oblíbené kapely v původní sestavě, moje oblíbené knižní a filmové postavy stále naživu a já nemám žádné starosti. Nemusím přemýšlet nad tím, co všechno musím ještě udělat do školy, kolik stránek povinné četby musím přečíst a nechám se unášet atmosférou svého malého ráje.

Jdu po úzké písečné cestičce a po cestě potkávám slavné osobnosti, lidi co mám ráda, ale bydlí daleko, lidi o kterého jsem přišla, fiktivní postavy a sem tam i mé vysněné životní partnery. Když jdu dál, ocitnu se na rozcestí s cedulí, kudy se jde na všechna místa, kam se chci jednou podívat. Naproti mě stojí malý domeček, ve kterém je někonečná knihovna a psací stroj, na kterých můžu sepisovat mé nápady a v rohu místnosti se nachází velká měkká postel a teplýma peřinama, do kterých se můžu kdykoli zachumlat. A tohle, je můj svět.

Je mi jedno, jestli se to někomu z mého okolí nelíbí. Je mi jedno, co si o tom myslí a co si myslí o mně. Je mi jedno, jestli mě soudí. Já jsem ve svém světě a jsem tak šťastná.

na cestě

12. prosince 2018 v 15:05 |  téma týdne
Jela jsem poloprázdným autobusem na konečnou zastávku a koukala ze zamlženého okna.

I přesto, že dopoledne sněžilo, není sníh vidět nikde jinde, než na střechách domů. Lehce se vám může stát, že šlápnete do kaluže, případně se po ní smeknete a rozplácnete se na zemi. Věřte mi, není to nic příjemného. Je mírně zataženo a fouká, což je v mnoha případech nepříjemné, protože vám vítr žene vlasy do očí. (Tedy pokud je nemáte ostříhané na krátko.)

Když autobus zastavil, rychlou chůzí jsem došla domů a svlékla jsem si bundu, čímž jsem odhalila svůj nový vánoční svetr. Sedla jsem si k psacímu stolu a oknem pozorovala lidi na ulici.

Kam mají asi namířeno? Tohle mě vždy zajímalo; kam někteří lidé jdou. Například kam spěchají, nebo proč jdou tak osamělí a smutní. Kam zrovna jdou, za kým jdou, nebo před čím utíkají. Ale sednout si na lavičku s popcornem a pozorovat kolemjdoucí by bylo asi zvláštní, proto se takovýmhle aktivitám raději vyhýbám.

Každý člověk je svým způsobem na své vlastní životní cestě a je jen na nás, kam dojdeme.
 


vánoce už klepou na dveře

26. listopadu 2018 v 20:29 |  téma týdne
Vánoce. Jedno z nejhezčích období v roce. A i přesto, že jsem pesimista, co nemá rád komunikaci s ostatními, na nich mám nejradši tu atmosféru. Většinou se celá naše rodina alespoň jednou celá sejde a čas od času s námi Vánoce tráví i příbuzní z Anglie.

Tyto svátky u nás probíhají každý rok stejně. Dopoledne se nikomu nechce nic dělat a tak ho většinou strávíme sledováním televize a českých pohádek, které jsme každý viděl minimálně třikrát a tak radši popadnu knížku. Po obědě zajedeme zapálit svíčky na hřbitov a když se dostaneme domů, začne davové čílenství, protože se každý chce osprchovat a zrcadla jsou nedostatkové zboží.

Když jsou všichni upravení a přichystaní, sejdeme se u stolu a navečeříme se. To je obvykle jedna z nejpodivnějších částí dne, protože je zvláštně napjatá atmosféra a všichni chtějí mít večeři co nejrychleji za sebou. Mamka z babičkou to ještě úmyslně protáhnou o mytí nádobí a ostatní už čekají pod schody, dokud se neozve cinkání zvonečku. (A taťka pokaždé samozřejmě řekne, že to jde nahoru zkontrolovat. Nechápu, jak jsem na to jako malá nemohla přijít.)

Následně se všichni nahrneme do obývacího pokoje a zazpíváme koledy, což vždy úmyslně zkracuji, protože mi to přijde trochu zvláštní a české koledy se mi nelíbí, takže mě ani nebaví je zpívat. A poté přijde to slíbené rozbalování dárků, což je jedna z mých nejoblíbenějších částí. I když na venek jako dítě moc nevypadám, uvnitř mě část mého malého já zůstala a vždycky tam bude. I když větší radost mi asi dělá dárky dávat, než dostávat.

Všichni se chovají úplně jinak než normálně a každý se snaží být co nejvíce milý (což stejně většinou zkazí častá náladovost mojí mladší sestry) na všechny ostatní. Nevím, proč se malým dětem říká o "Ježíškovi", ale určité kouzlo v tom je.

pochopení

25. listopadu 2018 v 20:11 |  ze života
Se zavřenýma očima jsem stála pod proudem horké vody a užívala si ten slastný pocit. Byla jsem tam jenom já a moje myšlenky. Po mých hnědých vlasech líně tekly proudy vody a já se opřela o kachličkovanou stěnu. Rukama jsem si prohrábla mokré vlasy a otevřela oči.

Všechno se vrátilo zase zpátky. Obavy, pochybnosti a nenávist. Neměla jsem ráda mluvení s lidmi. Konverzaci s nimi jsem se snažila vyhýbat, proto jsem radši byla zalezlá v pokoji a poslouchala své hudební oblíbence. Nerozuměli mému světu a nikdy rozumět nebudou. Proto jsem si začala vytvářet imaginární kamarády. Čím více jsem byla v kontaktu s lidmi, ím víc jsem si začala uvědomovat, že mi jejich společnost skoro až vadí. Ale ta její mi nevadila nikdy.

Aniž bych si to uvědomila, začala jsem si zpívat. I přesto, že jsem to neuměla a většinou to bylo falešně, jsem potichu zpívala. Slova jsem znala nazpaměť, protože jsem posledních pár dní neposlouchala skoro nic jiného. Bylo to, jakoby mě ta písnička dokonale vystihovala. Ani jsem nevěděla proč.

O pár minut později se v koupelně objevila mamka a já musela neochotně vypnout vodu a zachumlat se do ručníku, protože podle ní plýtvám vodou. Oblékla jsem si pyžamo a župan a odebrala se do pokoje, kde jsem si opět pustila písničky a rozhodla se sem něco napsat. Potřebovala jsem to ze sebe dostat.

Hodně lidí mi říká, že si pořád na všechno stěžuju. Ale já si to nemyslím. Tahle webová stránka a můj deníček s puntíkatýma deskama, jsou můj jediný útěk z reality. Jedině tam se můžu vypsat a "uschovat" někam svoje pocity. Nechci si stěžovat a hrát si na chudinku. Chci jen pochopení.

něco, co o mně nikdo neví

20. listopadu 2018 v 14:44 |  téma týdne
Nevím, jestli se dá úplně říct, že to o mně neví nikdo. Určitě ne celou pravdu.

Nerada o téhle věci mluvím, protože je to pro mně dost osobní. A i když to ze sebe potřebuju nějakým způsobem dostat a někomu to říct, nemůžu. Nedokázala bych se podívat do očí třeba mojí mámě a říct jí všechno, co právě cítím. Jsem uzavřená osoba a mám ráda, když mám alespoń malinké tajemství, které neví nikdo jiný, než já. Něco, co o mně nikdo neví.

Piju ovocný čaj a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se každý zajímal jen o svoje věci. Kdyby se nikdo nepletl do cizích záležitostí. Kdyby mohl každý být tím, kým chce. Mohli bychom dělat to, co bychom chtěli a nikdo by se nám do toho nepletl. Mohli bychom si vybrat jakoukoli střední nebo vysokou školu a po udělaní přijímaček na ní jít. Jaké by to asi bylo?

Dle mého názoru si každý člověk zaslouží mít tajemství. I kdyby to byla jenom nějaká maličkost, která pro něj něco znamená. Pořád je to tajemství a zárověn věc, která je pro něj důležitá. Je jeho součástí. A neměl by nikomu dovolit, aby ho o ní připravil.

studna lží

13. listopadu 2018 v 20:08 |  téma týdne
Občas mi přijde, že můj život je jedna velká lež.

Už od druhé třídy hraju na klavír. Nehodlám se tím nijak reprezentovat na veřejnosti. Hraju spíš pro zábavu a vlastní potěšení. (A taky pro pocit, že dělám alespoň něco.) Ale moji rodiče to asi berou trochu jinak; mamka všude říká, jak hezky hraju a jak jsem šikovná - to já si o sama sobě nemyslím. A když si ke mně potom přijde sednout, u většiny skladeb mi řekne, že to neumím a že musím víc cvičit. A moje učitelka říká něco podobného.

Mojí učitelce na češtinu se líbí moje slohovky a tak mi každou vytiskne, abych se mohla pochlubit i doma. Jenže když jí ukážu rodičům; mamce se líbí co jsem napsala, ale stěžuje si že to po mně nepřečte a taťkovi to musí přečíst někdo jiný, protože se mu to prý špatně čte. Sice mě oba pochválí, ale nemůžou mi přestat vyčítat to, že píšu malým písmem. Není to snad taky moje věc?

Lidi by se měli přestat motat do věcí, do kterých jim prakticky nic není. Je mi jedno, že jsem jiná. Že vyčnívám z davu. Je to pořád lepší, než bý stejná jako všichni ostatní. Nejsem divná - jsem svá.

změna je život

7. listopadu 2018 v 15:11 |  téma týdne
Můj život je jedna velká rutina.

Ráno jedu autobusem do školy a modlím se, abych to tam vydržela. Ve škole se snažím přežít výklady všech našich učitelů a učitelek a pak taky školní jídelnu. A potom autobusem zase domů. Tedy kromě pátků. To se většinou sejdu se sestřenicí na kafe nebo horkou čokoládu a následně ji doprovodím do dramaťáku. A tohle je většinou ta nejlepší věc z celého týdne.

O víkendu se toho většinou taky moc neděje, protože si buď čtu knížku podle toho, jakou mám náladu (zřídka kdy i povinnou četbu) a nebo přepisuju knížku na Wattpadu. Odpoledne jdu většinou se psem a nebo pokračuju v mé předchozí činnosti, protože psa vezme mamka.

A pak se celý týden zase opakuje. Celá ta rutina běží zase od začátku. A tak jsem se rozhodla s tím něco málo udělat.

Ze svého života jsem začala "odstraňovat" lidi, které už v něm nechci nebo nepotřebuju. O prázdinách jsem si nechala zkrátit vlasy a začala nosit hlavně černou. Taky jsem se víc uzavřela do sebe a okolo sebe mám nyní jen pár lidí, kterým opravdu věřím. A mezi ně patří i ona. Stala jsem se člověkem, co má na tváři převážně neutrální výraz a skoro všechno je mu jedno. A i přesto, že jsem se svojí změnou spokojená, mám o sobě určité pochybnosti.

děkuju

2. listopadu 2018 v 17:52 |  ze života
Ležela jsem na gauči se třemi polštáři pod hlavou a přepínala mezi jednotlivými televizními kanály. Bylo mi na nic a ze všeho nejvíc jsem chtěla prostě brečet. Všechno to ze sebe vypustit. Nechat emoce vyplout na povrch. Ale nemohla jsem. Akorát bych všem ukázala, jak moc slabá jsem. A já nechtěla, aby to věděli. Nechtěla jsem, aby moje rodina věděla, jak na tom jsem.

Nakonec to vyhrály písničky z 'devadesátek'. Měla jsem tohle hudební období ráda. Rockové písničky byly takřka můj život. Proto jsem neposlouchala stanice s písničkami ze dnešní doby.

Nikdy jsem nechápala, jak někdo může poslouchat například rap. K tomuto žánru mám silnou averzi a ani nevím proč. A nebo ty přeslazené popové písničky. Občas najdu nějakou, u které se mi líbí její text, ale za to nemusím interpreta. A takhle je to pořád dokola. Potom to přezpívá někdo, koho naprosto miluju a originální verze se mi líbí ještě míň.

Na depresi prý pomáhá čokoláda, ale v mém případě očividně ne. Mám v sobě už tři čtverečky hořké čokolády a je mi pořád stejně. A tak jen tak sedím u počítače a poslouchám jednu z mých nejoblíbenějších kapel - My Chemical Romance a snažím se sepsat něco srozumitelného. Jejich písničky mě dokážou svým způsobem uklidnit. Tuhle kapelu naprosto zbožňuju. A to i přesto, že už se rozpadli.

Začala hrát jedna z nejsmutnějších písniček a mně se do očí pomalu začaly vkrádat slzy. Nesnášela jsem se za to. Sama sobě jsem se ani moc nelíbila a připadala jsem si tlustá.

Dneska to byl nejhorší den v celém týdnu. Všichni mě neskutečně štvali. Jak ve škole, tak doma. Měla jsem chuť na ně jednoduše zařvat a zamknout se do pokoje. Ale nakonec jsem to neudělala a radší se ponořila do vlastního světa, kam mohla jen jedna jediná osoba v mém okolí. Ona.

Holka, která mě do toho světa vlastně dostala. A i přesto, jak moc je mi kvůli tomu smutno, jsem jí za to nesmírně vděčná. Otevřela mi oči. Děkuju.

úsměv

31. října 2018 v 15:08 |  téma týdne
Už je to docela dlouho od doby, kdy jsem se na všechny smála upřímně. Teď je to většinou tak, že se mi chce brečet a i tak se na svoje okolí usmívám. I když většinou to nejde jinak než falešně. A i přesto, že se snažím.

Byla jsem teď na týden v Anglii se svojí sestřenicí. A za ten týden jsem jí věnovala tolik upřímných úsměvů, kolik jsem jen mohla. Byl to krásný týden a při vzpomínce na všechny ty vzpomínky mi vždy ukápne slza.

Tak přemýšlím, že by možná bylo nejlepší, neusmívat se vůbec. Stejně jako Mikey*. Mít prostě pořád neutrální výraz. Hodně věcí by se tím vyřešilo. Nemusela bych si před nikým hrát na něco, co nejsem. Dělat, jakože se nic neděje. Že je všechno v pořádku.

Říká se, že úsměv je ta nejsilnější zbraň. Dokáže hodně lidí naštvat. Dost věcí se díky němu dá vyřešit. Ale ne vždy je možné se usmívat tak, aby alespoň jedna z těchto věcí fungovala.

*Mikey Way - My Chemical Romance (baskytarysta)

Kam dál