dying

29. září 2019 v 15:13 |  amateur poems
horký slzy,
mokrý tváře,
chceš ukončit to brzy,
a ztratit pojem o čase.

žiletka v ruce,
na zemi krev,
v hrsti bílý prášky,
ty opouštíš svět.

zavřeš oči,
naposled vzlykneš,
lehneš si na zem,
a navěky usneš.

nikomu nechybíš,
nikdo tě nehledá.
zem tě studí,
na odhalenejch zádech,
bílá halenka rudej odstín chytá.

tvý tělo chabne,
rty modraj a svaly slábnou,
jen cejtíš stejkat kapky krve,
a život z tebe vyprchá.
 

každodenní radost

27. září 2019 v 17:32 |  téma týdne
každodenní radost? moc nevím, co si pod tímto pojmem představit. pro každého to znamená něco jiného.

pro někoho, třeba jako pro mě, je to poslouchání hudby, alespoň chvíle volného času na začtení do oblíbené knížky, nebo pravidelný workout. nebo třeba i to, když mi neznámý kolemjdoucí věnuje byť jen nepatrný úsměv. a taky to, když se dostanu k psaní, buď sem na blog, nebo na wattpad, protože je to jedna z věcí, která mě naplňuje a dělá šťastnou.

ale někteří to samozřejmě vidí jinak. něčí každodenní radostí může být procházka se psem, nebo agility, což naprosto miluje jedna z mých bližších kamarádek. někdo to zase vnímá jako sledování svého oblíbeného seriálu, nebo filmu. někdo miluje kreslení krajin, nebo třeba portrétů, nebo čehokoli jiného. pro někoho to znamená designování předmětů, navrhování domů a zahrad, práce se dřevem, opečovávání květin a okrasných stromků...

je to rozsáhlý pojem, který nelze tak snadno určit, protože jsme každý jiný, výjimečný, originální a lišíme se od ostatních. protože kdo by chtěl být stejný, jako jsou všichni ostatní?

a tak se tě ptám, jako člověk člověka, jako snílek snílka, co je pro tebe každodenní radostí?

fabulous birthday

22. září 2019 v 19:20 |  amateur poems
už od mala nám všichni nutěj,
že život je pohádka.
ale na to,
že to tak není,
už musíme časem přijít sami.
přijdou špatný časy,
a po nich zas ty dobrý,
a třeba i někdo,
kdo nám ze všech těch sraček pomůže ven.
a tak si alespoň jednou za rok dopřejme trochu toho hezkýho,
a udělejme si pohádkový narozky.
protože jsou tady lidi,
který se staraj,
a kterejm za to stojíme.
 


butterfly

20. září 2019 v 19:17 |  amateur poems
,,Byl jsem jako motýl. A ty Patricku, jsi byl mou květinou.
Přes slzy skoro nevidím a slova se mi pletou,
Já chtěl s tebou zůstat navždy a být tvou rodinou.

Tak odpusť mi, že odcházím a nezůstávám tu s tebou.
Chci políbit tě na rozloučenou, říct ti, že se omlouvám,
Ale můj čas krátí se a já už nemám na vybranou.

Už cítím jak padám, jak můj život končí,
Tak nezapomeň na mě a já na tebe počkám.
Budu čekat v nebi, u tý zlatý brány, kde nejsou stopy ničí,
A teď jen zavřu oči a temnotě se poddám."


moje úplně první básnička. je zveřejněná na wattpadu, v 11. kapitole mýho nejnovějšího příběhu, takže kdo máte wattpad a zrovna nemáte co číst, budu moc ráda, když se mrknete: https://www.wattpad.com/story/186025120-i-think-you%27re-my-best-friend-peterick

vím, že má nějaký svý mouchy, ale to má i ten příběh, i veškerá ostatní moje tvorba. protože hej, jsem jen člověk. nejsem dokonalá, stejně jako není nikdo. ale jsem svá. buďte taky, aničkaUsmívající se

it gets better

7. září 2019 v 13:21 |  ze života
po dlouhý době se vracím, nevím jestli na pravidelné návštěvy, ale mám na srdci něco, o co bych se s váma chtěla podělit. jedna z mejch nejoblíbenějších kapel včera vydala novou písničku, singl, něco naprosto dokonalýho, jejíž název jsem propůjčila i dnešnímu článku.

chtěla bych jen říct, že ať už si zrovna procházíte čímkoli, tak to nevzdávejte. vždycky může bejt hůř. vždycky. ale bude to lepší. všechny, i ty nejhorší a nejsložitější problémy, se nakonec vyřeší a zlepší se to. některé jsou vážnější, samozřejmě, ale všechno je to o psychice daného člověka. kašlete na to, pokud vám někdo nadává, že chce být díky svým problémům jen zajímavý. kašlete na ně.

já sama nemám úplně nejlepší období, nevím čím to bylo způsobené, ale už nějaký ten týden se mě to drží. a i když se cejtim sebe hůř, i když mám sebedestruktivnější myšlenky, tak věřím, že přijde den, kdy na tyhle stavy budu jen vzpomínat. věřím, že to bude dobrý. nevím, za jak dlouho, kolik probrečenejch nocí mě to ještě bude stát, a jak dlouho budu kámošovi brečet do trika, ale zlepší se to a já se zase budu upřímně smát.

jsem od přírody pesimista se špetkou realisty v srdci a optimistické myšlenky nebo pozitivní a povzbuzující slova ze mě vyjdou jen velmi zřídka, ale tak nějak jsem cejtila, že je potřeba to sem napsat.

odkaz na písničku:


pomalu, ale jistě

13. března 2019 v 16:32 |  téma týdne
Celé to začalo tím, že jsem si přišla obézní. Mám boky, trochu větší zadek, stehna a břicho. Není to tak dlouho, co jsem se vážně neměla ráda. Přišla jsem si ošklivá a dá se říct, že jsem si prožila pár záchvatů úzkosti. Ale i přes tohle, všechno, s čímž jsem se celý život potýkala, jsem měla seběvědomí. Věřila jsem sama sobě. A to v poslední době úplně říct nemůžu...

Ale udělala jsem pár zásadních změn: snažím se dodržovat zdravý jídelníček a každý den přibližně 20 minut cvičím. Dala jsem se ostříhat a celá se tak nějak změnila. A pořád se měním!

Každým dnem se cítím lépe. V cvičení dělám pokroky, ale do mé "vytoužené" postavy to má ještě daleko a pomalu, ale jistě se začínám mít radši. Jsou tu ale i dny, kdybych nejradši proležela celý den u seriálu, zabalená v dece s miskou zmrzliny, nebo tabulkou hořké čokolády, ale když si potom uvědomím, jak dlouho na své postavě už pracuju, o něco málo se ta nálada zlepší.

Pokud jste na tom podobně jako já a chcete se sebou něco udělat, navštivte kanál jedné moc talentované mladé slečny, která vám s tím prostředníctvím svých videí moc ráda pomůže: https://www.youtube.com/channel/UCB0bRa7HA2W0pYTqEkCYmjg

ve svém světě

6. března 2019 v 14:51 |  téma týdne
Každý si svět a jeho vznik představuje jinak. Někdo si stojí za teorií, že ho stvořil Bůh, někdo že vznikl během Velkého třesku a někdo si zase myslí, že vznikl za pomoci drobného hmyzu. Ano, i s takovým člověkem jsem se setkala. Ale každý z nás, má svůj vlastní svět, do kterého se čas od času, když má dlouhou chvíli ponoří.

Každý den, než jdu spát, když jedu autobusem, nebo sedím v lavici a koukám do zdi, otevřu tajná dvířka někde hluboko v mojí mysli, od kterých mám klíč jenom já a ocitnu se ve svém světě. Ve světě, kde jsou všechny mé oblíbené kapely v původní sestavě, moje oblíbené knižní a filmové postavy stále naživu a já nemám žádné starosti. Nemusím přemýšlet nad tím, co všechno musím ještě udělat do školy, kolik stránek povinné četby musím přečíst a nechám se unášet atmosférou svého malého ráje.

Jdu po úzké písečné cestičce a po cestě potkávám slavné osobnosti, lidi co mám ráda, ale bydlí daleko, lidi o kterého jsem přišla, fiktivní postavy a sem tam i mé vysněné životní partnery. Když jdu dál, ocitnu se na rozcestí s cedulí, kudy se jde na všechna místa, kam se chci jednou podívat. Naproti mě stojí malý domeček, ve kterém je někonečná knihovna a psací stroj, na kterých můžu sepisovat mé nápady a v rohu místnosti se nachází velká měkká postel a teplýma peřinama, do kterých se můžu kdykoli zachumlat. A tohle, je můj svět.

Je mi jedno, jestli se to někomu z mého okolí nelíbí. Je mi jedno, co si o tom myslí a co si myslí o mně. Je mi jedno, jestli mě soudí. Já jsem ve svém světě a jsem tak šťastná.

na cestě

12. prosince 2018 v 15:05 |  téma týdne
Jela jsem poloprázdným autobusem na konečnou zastávku a koukala ze zamlženého okna.

I přesto, že dopoledne sněžilo, není sníh vidět nikde jinde, než na střechách domů. Lehce se vám může stát, že šlápnete do kaluže, případně se po ní smeknete a rozplácnete se na zemi. Věřte mi, není to nic příjemného. Je mírně zataženo a fouká, což je v mnoha případech nepříjemné, protože vám vítr žene vlasy do očí. (Tedy pokud je nemáte ostříhané na krátko.)

Když autobus zastavil, rychlou chůzí jsem došla domů a svlékla jsem si bundu, čímž jsem odhalila svůj nový vánoční svetr. Sedla jsem si k psacímu stolu a oknem pozorovala lidi na ulici.

Kam mají asi namířeno? Tohle mě vždy zajímalo; kam někteří lidé jdou. Například kam spěchají, nebo proč jdou tak osamělí a smutní. Kam zrovna jdou, za kým jdou, nebo před čím utíkají. Ale sednout si na lavičku s popcornem a pozorovat kolemjdoucí by bylo asi zvláštní, proto se takovýmhle aktivitám raději vyhýbám.

Každý člověk je svým způsobem na své vlastní životní cestě a je jen na nás, kam dojdeme.

vánoce už klepou na dveře

26. listopadu 2018 v 20:29 |  téma týdne
Vánoce. Jedno z nejhezčích období v roce. A i přesto, že jsem pesimista, co nemá rád komunikaci s ostatními, na nich mám nejradši tu atmosféru. Většinou se celá naše rodina alespoň jednou celá sejde a čas od času s námi Vánoce tráví i příbuzní z Anglie.

Tyto svátky u nás probíhají každý rok stejně. Dopoledne se nikomu nechce nic dělat a tak ho většinou strávíme sledováním televize a českých pohádek, které jsme každý viděl minimálně třikrát a tak radši popadnu knížku. Po obědě zajedeme zapálit svíčky na hřbitov a když se dostaneme domů, začne davové čílenství, protože se každý chce osprchovat a zrcadla jsou nedostatkové zboží.

Když jsou všichni upravení a přichystaní, sejdeme se u stolu a navečeříme se. To je obvykle jedna z nejpodivnějších částí dne, protože je zvláštně napjatá atmosféra a všichni chtějí mít večeři co nejrychleji za sebou. Mamka z babičkou to ještě úmyslně protáhnou o mytí nádobí a ostatní už čekají pod schody, dokud se neozve cinkání zvonečku. (A taťka pokaždé samozřejmě řekne, že to jde nahoru zkontrolovat. Nechápu, jak jsem na to jako malá nemohla přijít.)

Následně se všichni nahrneme do obývacího pokoje a zazpíváme koledy, což vždy úmyslně zkracuji, protože mi to přijde trochu zvláštní a české koledy se mi nelíbí, takže mě ani nebaví je zpívat. A poté přijde to slíbené rozbalování dárků, což je jedna z mých nejoblíbenějších částí. I když na venek jako dítě moc nevypadám, uvnitř mě část mého malého já zůstala a vždycky tam bude. I když větší radost mi asi dělá dárky dávat, než dostávat.

Všichni se chovají úplně jinak než normálně a každý se snaží být co nejvíce milý (což stejně většinou zkazí častá náladovost mojí mladší sestry) na všechny ostatní. Nevím, proč se malým dětem říká o "Ježíškovi", ale určité kouzlo v tom je.

pochopení

25. listopadu 2018 v 20:11 |  ze života
Se zavřenýma očima jsem stála pod proudem horké vody a užívala si ten slastný pocit. Byla jsem tam jenom já a moje myšlenky. Po mých hnědých vlasech líně tekly proudy vody a já se opřela o kachličkovanou stěnu. Rukama jsem si prohrábla mokré vlasy a otevřela oči.

Všechno se vrátilo zase zpátky. Obavy, pochybnosti a nenávist. Neměla jsem ráda mluvení s lidmi. Konverzaci s nimi jsem se snažila vyhýbat, proto jsem radši byla zalezlá v pokoji a poslouchala své hudební oblíbence. Nerozuměli mému světu a nikdy rozumět nebudou. Proto jsem si začala vytvářet imaginární kamarády. Čím více jsem byla v kontaktu s lidmi, ím víc jsem si začala uvědomovat, že mi jejich společnost skoro až vadí. Ale ta její mi nevadila nikdy.

Aniž bych si to uvědomila, začala jsem si zpívat. I přesto, že jsem to neuměla a většinou to bylo falešně, jsem potichu zpívala. Slova jsem znala nazpaměť, protože jsem posledních pár dní neposlouchala skoro nic jiného. Bylo to, jakoby mě ta písnička dokonale vystihovala. Ani jsem nevěděla proč.

O pár minut později se v koupelně objevila mamka a já musela neochotně vypnout vodu a zachumlat se do ručníku, protože podle ní plýtvám vodou. Oblékla jsem si pyžamo a župan a odebrala se do pokoje, kde jsem si opět pustila písničky a rozhodla se sem něco napsat. Potřebovala jsem to ze sebe dostat.

Hodně lidí mi říká, že si pořád na všechno stěžuju. Ale já si to nemyslím. Tahle webová stránka a můj deníček s puntíkatýma deskama, jsou můj jediný útěk z reality. Jedině tam se můžu vypsat a "uschovat" někam svoje pocity. Nechci si stěžovat a hrát si na chudinku. Chci jen pochopení.

Kam dál