na cestě

Středa v 15:05 |  téma týdne
Jela jsem poloprázdným autobusem na konečnou zastávku a koukala ze zamlženého okna.

I přesto, že dopoledne sněžilo, není sníh vidět nikde jinde, než na střechách domů. Lehce se vám může stát, že šlápnete do kaluže, případně se po ní smeknete a rozplácnete se na zemi. Věřte mi, není to nic příjemného. Je mírně zataženo a fouká, což je v mnoha případech nepříjemné, protože vám vítr žene vlasy do očí. (Tedy pokud je nemáte ostříhané na krátko.)

Když autobus zastavil, rychlou chůzí jsem došla domů a svlékla jsem si bundu, čímž jsem odhalila svůj nový vánoční svetr. Sedla jsem si k psacímu stolu a oknem pozorovala lidi na ulici.

Kam mají asi namířeno? Tohle mě vždy zajímalo; kam někteří lidé jdou. Například kam spěchají, nebo proč jdou tak osamělí a smutní. Kam zrovna jdou, za kým jdou, nebo před čím utíkají. Ale sednout si na lavičku s popcornem a pozorovat kolemjdoucí by bylo asi zvláštní, proto se takovýmhle aktivitám raději vyhýbám.

Každý člověk je svým způsobem na své vlastní životní cestě a je jen na nás, kam dojdeme.
 

vánoce už klepou na dveře

26. listopadu 2018 v 20:29 |  téma týdne
Vánoce. Jedno z nejhezčích období v roce. A i přesto, že jsem pesimista, co nemá rád komunikaci s ostatními, na nich mám nejradši tu atmosféru. Většinou se celá naše rodina alespoň jednou celá sejde a čas od času s námi Vánoce tráví i příbuzní z Anglie.

Tyto svátky u nás probíhají každý rok stejně. Dopoledne se nikomu nechce nic dělat a tak ho většinou strávíme sledováním televize a českých pohádek, které jsme každý viděl minimálně třikrát a tak radši popadnu knížku. Po obědě zajedeme zapálit svíčky na hřbitov a když se dostaneme domů, začne davové čílenství, protože se každý chce osprchovat a zrcadla jsou nedostatkové zboží.

Když jsou všichni upravení a přichystaní, sejdeme se u stolu a navečeříme se. To je obvykle jedna z nejpodivnějších částí dne, protože je zvláštně napjatá atmosféra a všichni chtějí mít večeři co nejrychleji za sebou. Mamka z babičkou to ještě úmyslně protáhnou o mytí nádobí a ostatní už čekají pod schody, dokud se neozve cinkání zvonečku. (A taťka pokaždé samozřejmě řekne, že to jde nahoru zkontrolovat. Nechápu, jak jsem na to jako malá nemohla přijít.)

Následně se všichni nahrneme do obývacího pokoje a zazpíváme koledy, což vždy úmyslně zkracuji, protože mi to přijde trochu zvláštní a české koledy se mi nelíbí, takže mě ani nebaví je zpívat. A poté přijde to slíbené rozbalování dárků, což je jedna z mých nejoblíbenějších částí. I když na venek jako dítě moc nevypadám, uvnitř mě část mého malého já zůstala a vždycky tam bude. I když větší radost mi asi dělá dárky dávat, než dostávat.

Všichni se chovají úplně jinak než normálně a každý se snaží být co nejvíce milý (což stejně většinou zkazí častá náladovost mojí mladší sestry) na všechny ostatní. Nevím, proč se malým dětem říká o "Ježíškovi", ale určité kouzlo v tom je.

pochopení

25. listopadu 2018 v 20:11 |  ze života
Se zavřenýma očima jsem stála pod proudem horké vody a užívala si ten slastný pocit. Byla jsem tam jenom já a moje myšlenky. Po mých hnědých vlasech líně tekly proudy vody a já se opřela o kachličkovanou stěnu. Rukama jsem si prohrábla mokré vlasy a otevřela oči.

Všechno se vrátilo zase zpátky. Obavy, pochybnosti a nenávist. Neměla jsem ráda mluvení s lidmi. Konverzaci s nimi jsem se snažila vyhýbat, proto jsem radši byla zalezlá v pokoji a poslouchala své hudební oblíbence. Nerozuměli mému světu a nikdy rozumět nebudou. Proto jsem si začala vytvářet imaginární kamarády. Čím více jsem byla v kontaktu s lidmi, ím víc jsem si začala uvědomovat, že mi jejich společnost skoro až vadí. Ale ta její mi nevadila nikdy.

Aniž bych si to uvědomila, začala jsem si zpívat. I přesto, že jsem to neuměla a většinou to bylo falešně, jsem potichu zpívala. Slova jsem znala nazpaměť, protože jsem posledních pár dní neposlouchala skoro nic jiného. Bylo to, jakoby mě ta písnička dokonale vystihovala. Ani jsem nevěděla proč.

O pár minut později se v koupelně objevila mamka a já musela neochotně vypnout vodu a zachumlat se do ručníku, protože podle ní plýtvám vodou. Oblékla jsem si pyžamo a župan a odebrala se do pokoje, kde jsem si opět pustila písničky a rozhodla se sem něco napsat. Potřebovala jsem to ze sebe dostat.

Hodně lidí mi říká, že si pořád na všechno stěžuju. Ale já si to nemyslím. Tahle webová stránka a můj deníček s puntíkatýma deskama, jsou můj jediný útěk z reality. Jedině tam se můžu vypsat a "uschovat" někam svoje pocity. Nechci si stěžovat a hrát si na chudinku. Chci jen pochopení.
 


něco, co o mně nikdo neví

20. listopadu 2018 v 14:44 |  téma týdne
Nevím, jestli se dá úplně říct, že to o mně neví nikdo. Určitě ne celou pravdu.

Nerada o téhle věci mluvím, protože je to pro mně dost osobní. A i když to ze sebe potřebuju nějakým způsobem dostat a někomu to říct, nemůžu. Nedokázala bych se podívat do očí třeba mojí mámě a říct jí všechno, co právě cítím. Jsem uzavřená osoba a mám ráda, když mám alespoń malinké tajemství, které neví nikdo jiný, než já. Něco, co o mně nikdo neví.

Piju ovocný čaj a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se každý zajímal jen o svoje věci. Kdyby se nikdo nepletl do cizích záležitostí. Kdyby mohl každý být tím, kým chce. Mohli bychom dělat to, co bychom chtěli a nikdo by se nám do toho nepletl. Mohli bychom si vybrat jakoukoli střední nebo vysokou školu a po udělaní přijímaček na ní jít. Jaké by to asi bylo?

Dle mého názoru si každý člověk zaslouží mít tajemství. I kdyby to byla jenom nějaká maličkost, která pro něj něco znamená. Pořád je to tajemství a zárověn věc, která je pro něj důležitá. Je jeho součástí. A neměl by nikomu dovolit, aby ho o ní připravil.

studna lží

13. listopadu 2018 v 20:08 |  téma týdne
Občas mi přijde, že můj život je jedna velká lež.

Už od druhé třídy hraju na klavír. Nehodlám se tím nijak reprezentovat na veřejnosti. Hraju spíš pro zábavu a vlastní potěšení. (A taky pro pocit, že dělám alespoň něco.) Ale moji rodiče to asi berou trochu jinak; mamka všude říká, jak hezky hraju a jak jsem šikovná - to já si o sama sobě nemyslím. A když si ke mně potom přijde sednout, u většiny skladeb mi řekne, že to neumím a že musím víc cvičit. A moje učitelka říká něco podobného.

Mojí učitelce na češtinu se líbí moje slohovky a tak mi každou vytiskne, abych se mohla pochlubit i doma. Jenže když jí ukážu rodičům; mamce se líbí co jsem napsala, ale stěžuje si že to po mně nepřečte a taťkovi to musí přečíst někdo jiný, protože se mu to prý špatně čte. Sice mě oba pochválí, ale nemůžou mi přestat vyčítat to, že píšu malým písmem. Není to snad taky moje věc?

Lidi by se měli přestat motat do věcí, do kterých jim prakticky nic není. Je mi jedno, že jsem jiná. Že vyčnívám z davu. Je to pořád lepší, než bý stejná jako všichni ostatní. Nejsem divná - jsem svá.

změna je život

7. listopadu 2018 v 15:11 |  téma týdne
Můj život je jedna velká rutina.

Ráno jedu autobusem do školy a modlím se, abych to tam vydržela. Ve škole se snažím přežít výklady všech našich učitelů a učitelek a pak taky školní jídelnu. A potom autobusem zase domů. Tedy kromě pátků. To se většinou sejdu se sestřenicí na kafe nebo horkou čokoládu a následně ji doprovodím do dramaťáku. A tohle je většinou ta nejlepší věc z celého týdne.

O víkendu se toho většinou taky moc neděje, protože si buď čtu knížku podle toho, jakou mám náladu (zřídka kdy i povinnou četbu) a nebo přepisuju knížku na Wattpadu. Odpoledne jdu většinou se psem a nebo pokračuju v mé předchozí činnosti, protože psa vezme mamka.

A pak se celý týden zase opakuje. Celá ta rutina běží zase od začátku. A tak jsem se rozhodla s tím něco málo udělat.

Ze svého života jsem začala "odstraňovat" lidi, které už v něm nechci nebo nepotřebuju. O prázdinách jsem si nechala zkrátit vlasy a začala nosit hlavně černou. Taky jsem se víc uzavřela do sebe a okolo sebe mám nyní jen pár lidí, kterým opravdu věřím. A mezi ně patří i ona. Stala jsem se člověkem, co má na tváři převážně neutrální výraz a skoro všechno je mu jedno. A i přesto, že jsem se svojí změnou spokojená, mám o sobě určité pochybnosti.

děkuju

2. listopadu 2018 v 17:52 |  ze života
Ležela jsem na gauči se třemi polštáři pod hlavou a přepínala mezi jednotlivými televizními kanály. Bylo mi na nic a ze všeho nejvíc jsem chtěla prostě brečet. Všechno to ze sebe vypustit. Nechat emoce vyplout na povrch. Ale nemohla jsem. Akorát bych všem ukázala, jak moc slabá jsem. A já nechtěla, aby to věděli. Nechtěla jsem, aby moje rodina věděla, jak na tom jsem.

Nakonec to vyhrály písničky z 'devadesátek'. Měla jsem tohle hudební období ráda. Rockové písničky byly takřka můj život. Proto jsem neposlouchala stanice s písničkami ze dnešní doby.

Nikdy jsem nechápala, jak někdo může poslouchat například rap. K tomuto žánru mám silnou averzi a ani nevím proč. A nebo ty přeslazené popové písničky. Občas najdu nějakou, u které se mi líbí její text, ale za to nemusím interpreta. A takhle je to pořád dokola. Potom to přezpívá někdo, koho naprosto miluju a originální verze se mi líbí ještě míň.

Na depresi prý pomáhá čokoláda, ale v mém případě očividně ne. Mám v sobě už tři čtverečky hořké čokolády a je mi pořád stejně. A tak jen tak sedím u počítače a poslouchám jednu z mých nejoblíbenějších kapel - My Chemical Romance a snažím se sepsat něco srozumitelného. Jejich písničky mě dokážou svým způsobem uklidnit. Tuhle kapelu naprosto zbožňuju. A to i přesto, že už se rozpadli.

Začala hrát jedna z nejsmutnějších písniček a mně se do očí pomalu začaly vkrádat slzy. Nesnášela jsem se za to. Sama sobě jsem se ani moc nelíbila a připadala jsem si tlustá.

Dneska to byl nejhorší den v celém týdnu. Všichni mě neskutečně štvali. Jak ve škole, tak doma. Měla jsem chuť na ně jednoduše zařvat a zamknout se do pokoje. Ale nakonec jsem to neudělala a radší se ponořila do vlastního světa, kam mohla jen jedna jediná osoba v mém okolí. Ona.

Holka, která mě do toho světa vlastně dostala. A i přesto, jak moc je mi kvůli tomu smutno, jsem jí za to nesmírně vděčná. Otevřela mi oči. Děkuju.

úsměv

31. října 2018 v 15:08 |  téma týdne
Už je to docela dlouho od doby, kdy jsem se na všechny smála upřímně. Teď je to většinou tak, že se mi chce brečet a i tak se na svoje okolí usmívám. I když většinou to nejde jinak než falešně. A i přesto, že se snažím.

Byla jsem teď na týden v Anglii se svojí sestřenicí. A za ten týden jsem jí věnovala tolik upřímných úsměvů, kolik jsem jen mohla. Byl to krásný týden a při vzpomínce na všechny ty vzpomínky mi vždy ukápne slza.

Tak přemýšlím, že by možná bylo nejlepší, neusmívat se vůbec. Stejně jako Mikey*. Mít prostě pořád neutrální výraz. Hodně věcí by se tím vyřešilo. Nemusela bych si před nikým hrát na něco, co nejsem. Dělat, jakože se nic neděje. Že je všechno v pořádku.

Říká se, že úsměv je ta nejsilnější zbraň. Dokáže hodně lidí naštvat. Dost věcí se díky němu dá vyřešit. Ale ne vždy je možné se usmívat tak, aby alespoň jedna z těchto věcí fungovala.

*Mikey Way - My Chemical Romance (baskytarysta)

brouci a jiná havěť

10. října 2018 v 15:24 |  téma týdne
Brouci jako samostatná skupina mi nijak zvlášť nevadí. Neříkám, že bych je nějak zbožňovala, ale vyloženě se mi nehnusí. S pavouky je to potom už horší.

Už od mala pavouky nenávidím. Hnusí se mi. Když nějakého vidím, buď uteču a nebo někoho poprosím, aby ho vyhodil z okna popřípadě zneškodnil úplně. Ale první možnost je pravděpodobnější.

Moje bývalá nejlepší kamarádka měla pavouky ráda. Když jsem jednou například byla u ní doma a viděla jsem pavouka, ona ho vzala normálně do ruky a sahala na něj. Upřímně? Chtělo se mi zvracet.

A moje druhá nejlepší kamarádka, se kterou se znám už přes 7 let se jich taky vyloženě neštítí. Prý nemá ráda ty velké, ale malí jí nevadí. Nechápu je. Já bych pavouka nikdy do ruky nevzala.

A úplně nejhorší pocit je, když spíte a najednou se probudíte. Tak zmateně se koukáte kolem sebe a všimnete si pavouka, který si poklidně sedí na zdi a pozoruje vás. Když se mi to stalo naposledy, šokem jsem málem spadla z postele. Opravdu je nesnáším.

A pak tu jsou ještě tiplice. Nevím, jestli se takhle vážně jmenují, ale pro zpřesnění: velký komár co nesaje krev. Z nich mám taky panickou hrůzu.

Když jsme jednou byli na chatě, každý večer jsme na zdi našli nějakou tu sedící potvůrku. A jelikož to bylo tak před 5 lety, pokaždé když jsem nějakou zahlédla tak jsem se hystericky rozbrečela. Možná je to divné, ale každý se bojí něčeho jiného. A já zrovna tiplic a pavouků.

Máte to někdo stejně?

nejsem tím, kým mám být

6. října 2018 v 15:34 |  téma týdne
Často se sama sebe ptám: kdo vlastně jsem? Vlastně ani sama nevím.

Zjišťuju o sobě věci, které jsem nikdy nemyslela, že by se mohly stát i mně. Kdyby mi před měsícem někdo řekl, že nejspíš přijdu o nejlepšího kamaráda, nevěřila bych mu. Nevěřila bych mu ani to, že o sobě začnu pochybovat. Nelíbím se sama sobě a ani nevím, kdo se líbí mně. V mém věku je normální do někoho se "zamilovat" a být tím člověkem posedlý, i když jsme na tohle ještě mladí. Já už dlouho nic takového nepocítila.

Rodiče si stěžují, že se nechovám tak, jak by chtěli. Mamka je na mě věčně naštvaná a to ani neví, co se mi honí hlavou. Nikdo to neví.

Skoro všichni ze třídy si myslí, že jsem zamilovaná do jednoho kluka, ale to není pravda. A on to ví. Ale nikdo mi to nevěří. Holky ve třídě se se mnou kvůli tomu nebaví vymýšlí si všelijaké teorie.

Očividně podle nich nejsem tím, kým mám být.

Kam dál